Jistě sami znáte, že jestli něco funguje se stoprocentní přesností, tak je to zákon schválnosti. Když sakury začaly kvést, mě zrovna čekalo zkouškové období. Můj den se v tu chvíli skládal pouze z cesty na univerzitu, pak zpátky domů, kde jsem zasedla ke korejštině a opustila jsme ji jen na večeři. Tisíce úkolů na každý den, nejvíce přes víkend, k domu napsat slohovou práci na šest stránek, ve skupině pak vymyslet krátkou divadelní hru, kterou jsem se musela naučit nazpaměť a ještě pak zahrát jako část ústní zkoušky a samozřejmě samotná příprava na závěrečné testy.
Takže na zrovna rozkvétající sakury jsem se mohla dívat jen z okna učebny. Ačkoliv i tato chvíle patří těm krásným pomíjivým okamžikům, kdy sledujete, jak růžové okvětní lístky víří ve větru jako sníh a poletují kolem vašeho okna ve čtvrtém patře. Trochu jak z pohádky, tedy kdybyste při tom nemuseli dávat pozor na průběh hodiny.
Nemůžu říct, že bych celé toto období prošvihla. Sakury jsem viděla a byly nádherné. Z celého svého seznamu jsem ale stihla navštívit pouze dvě místa.
Yeouido a Incheon.
Což je sakra málo na to, jak moc jsme se na vše těšila. Důvodem byla schválnost číslo dvě a to, že během toho příliš krátkého období začalo ještě pršet, takže tento růžový zázrak rozhodně nevydržel čtyři týdny, jak jsem předpokládala.