Moje cesta
Korea mě naučila naplno prožívat každou vteřinu života, inspirovala mě a dodala mi sebedůvěru. Ukázala mi, na čem v životě opravdu záleží a že můžu mít přesně to, po čem toužím. Od té doby se nespokojím s málem, chci pro sebe to nejlepší.
Překonávání překážek
Nové zkušenosti
Nová přátelství
Tisíce zážitků
Jak jsem se poprvé dostala do Koreje?
Jednoho dne jsem se prostě probudila s myšlenkou, že chci odjet studovat do Jižní Koreji. Pak jsem si za tím šla, dokud jsem do Soulu opravdu neodletěla. (Trvalo to pouze půl roku.)
Nejlepší rozhodnutí v mém životě byly spontánní.
Všichni si nejdřív mysleli, že si dělám srandu, a nikdo mi nevěřil. Výjezd do zahraničí se přeci jen plánuje trochu déle. ( Věře, že narychlo sehnat stipendium, když máte ukončovat magisterské studium, není jen tak )
Musím přiznat, že několikrát jsem si sama myslela, že to nevyjde. Několikrát jsem to i chtěla vzdát. Ale moje touha byla větší než všechny překážky, které se mi stavěly do cesty.
Jednou jsem během masáže narazila na text, který mi dodal sílu vytrvat. Na nástěnce tam visel trochu předělaný citát od Alberta Einsteina. Stálo tam:
Všichni vědí, že je něco nemožné, ale pak se objeví blázen, který neví, že je to nemožné, a dokáže to.
A já jsem se rozhodla být tím bláznem.
Od základní školy mě přitahovalo Japonsko. Bylo mým snem studovat japonštinu, cestovat po Japonsku….
Tak jak jsem se vlastně místo toho ocitla v Koreji? Kdo ví…
Říkám tomu „volání osudu“. Jestli věříte na minulé životy, tak řekněme, že jsem tam musela někdy žít, a proto mě to tam tak táhlo.
Abych teď nebyla až moc divná…
Přiznávám se, že jsem, díky svému velkému zájmu o Japonsko, měla povědomí o korejské moderní kultuře. ( Přeci jen, tyto země si nejsou zas tak moc vzdálené. Ale rozdíly se najdou, to mi věřte. )
Znala jsem některé korejské filmy, seriály a hudbu. Tak jsem se dostala ke korejštině.
Musíte vědět, že jsem si často vybírala jazyky podle jejich zvuku. Na střední jsem se proto chtěla učit francouzštinu a stejný důvod mě přivedl i k japonštině. S Koreou a korejštinou tomu nebylo jinak. Zalíbila se mi její melodie.
Nakonec jsem tedy odjela studovat do Soulu.
Překonat jsem toho ale musela hodně. Než jsem vůbec vyjela a ještě více tam. Všechno utrpení za to ale stálo. Utvořilo ze mě silnější osobu. Koreu jsem si ale natolik zamilovala, že nelituji ničeho.
Odbourala jsem svůj strach z mluvení cizím jazykem, z dělání chyb a poznávání nových lidí. Najednou jsem byla schopná sama cestovat na druhou stranu světa a vše si zařídit.
Po návratu do Čech, jsem celou dobu jen přemýšlela, jak bych se mohla dostat zas zpátky. Prozradím vám, že když něco opravdu chcete, vždy se najde cesta. Já chtěla a moc. Takže jsem získala stipendium od korejské vlády a zůstala jsme tam i po jeho skončení.
Celkem jsem se do Koreje vrátila třikrát. ( A jistě ne naposledy). Ze Soulu se stal můj druhý domov, kam se stále chci vracet.
Tato cesta se pro mě stala mou cestou sebepoznání, sebenalezení…. Cestou do nitra.
Korea mě naučila vážit si každé zkušenosti, opravdového přátelství i překážek, které jsem musela překonat. Naučila mě užívat si život naplno.
Nebyla to předem vyšlapaná cesta, po které by mě někdo vodil za ruku. Svou cestu jsem si vytvořila a dále tvořím já sama. Je plná nezapomenutelných zážitků, zábavy, smíchu, radosti, ale přesto je stále občas lemována ostrým trním a vysokými kopci, které musím zdolat.
Během této cesty životem jsem se mnohé naučila a ještě víc věcí jsem si uvědomila.
Když něco opravdu chcete, opravdu po tom toužíte z celého srdce, tak uvědomění si tohoto cíle a rozhodnutí ho dosáhnout, je tím největším krokem k jeho naplnění.
Nemusíte znát přesnou cestu, ale musíte vědět, kam kráčíte. Jinak přeci nemůžete nikam dojít. Řekněme, že bych se svým blouděním náhodou ocitla blízko svému cíli. Když ho ale neznám, pak ho minu a budu bloudit dál.
